Otakar Lucak

NEVÍM, CO SI O TOM MYSLET

Těžko říct. Komentáře k jedné a té samé věci jsou na všech televizích prakticky totožné. V ostatních mediích se neliší už vůbec. Trochu jinak to vidí pouze nezávislé internetové portály nebo zahraniční média a ještě trochu jinak hovoří lidé, co u toho byli, co to viděli, nebo byli jakkoliv účastni. O tom se ale my ostatní většinou nedovíme. Informační šum letící po sociálních sítích, pak tomu všemu nasadí korunu a jen ten guláš ještě víc zamíchají.

A co člověk prostý? Jak se má vyznat v tom, co je vlastně pravda? Podle čeho si má udělat vlastní názor, tak důležitý pro jeho další jednání a chování?

Ne, teď nemyslím nějakou konkrétní situaci. Hovořím o šablonovitém postupu, který se opakuje, jen jeho náplň se mění.

Člověk dnešní, je ztracen v kolotoči informací, jako lodička na rozbouřeném moři. Je to paradox. Kdysi bylo cílem mocných udržovat poddané v nevědomosti, neb lid prostý a hloupý, lze snadněji ovládat. Doba se ale změnila. Vzdělání je dostupné každému, to základní je stanoveno zákonem. Už dávno padl v našich krajích režim, který měl moc získávání dat zakazovat. Jak tedy ovládat lid vzdělaný, pokropený bezbřehou demokracií falešného pocitu, že si může každý dělat, co chce?

A ejhle. Spásný nápad. Skoro geniální. Co takhle, tyhle všechno znalé generace, utopit v obrovské a nekončící záplavě informací? Utopeni, polapeni, plni pocitu, že všechno víme, do všeho vidíme a vše můžeme ovládat a do všeho kafrat, jsme, aniž to cítíme, vlečeni pomalým a nehmatatelným proudem tam, kam je potřeba. Stejně tak, jako ty „hloupé, nepočítačové“ pradávné generace před námi.

A co vy? Vy víte, kudy cesta na sever?

Otakar Lucák, 16.09.2014